• Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizaci na nejnovější verzi. Některé funkce portálu nemusí být podporovány.

• Pravděpodobně máte vypnutý JavaScript. Některé funkce portálu nebudou funkční.

Desetimetrová nafukovací koule rozzářila večer na brněnské Kraví hoře. Model Slunce nazvaný Heliosféra připravila tamní hvězdárna. Kromě jejích zaměstnanců na výrobě spolupracovali absolventi VUT Jan Machát s Michal Okleštěk z uskupení VISUALOVE a stejně jako předchozí modely byl i tento vyroben v dílnách brněnské firmy Kubíček Factory.

Model vznikl díky záběrům z vesmírné observatoře Solar Dynamics Observatory (zkráceně SDO), která je v současné době nejdokonalejší sondou sledující naši denní hvězdu. K jeho sestavení bylo nezbytné složit celkem 84 750 surových snímků, pořízených na sklonku roku 2014, o celkovém objemu 2,6 TB. Pro zpracování byla využita metoda brněnského matematika z Fakulty strojního inženýrství VUT Miloslava Druckmüllera.

„Pavel Karas z brněnské hvězdárny, který je autorem matematického zpracování obrazu pro tisk povrchu Heliosféry a kterému jsem před lety shodou okolností vedl jeho diplomovou práci, moji metodu výrazně zrychlil. Kdyby se data ze sondy SDO zpracovávala mým programem, trvaly by výpočty tři až čtyři měsíce. Pavel Karas dokázal výpočet padesátinásobně zrychlit,“ chválí svého někdejšího studenta Druckmüller.

Sám viděl všechny předchozí modely vesmírných těles a chybět nechce ani u představení Heliosféry. Pro laiky může být podle něj zajímavé vidět jinak neviditelný zdánlivý povrch Slunce. „Zatímco modely Měsíce, Země a Marsu byly zobrazeny ve viditelné části spektra, tedy tak, jak by se nám jevily pouhým okem, pro model Slunce to neplatí. Pouhým okem bychom viděli jen bílou kouli, což by nebylo moc zajímavé,“ vysvětluje Druckmüller, proč autoři Heliosféry sáhli k zobrazení povrchu Slunce v daleké ultrafialové části spektra, která není okem viditelná.

Když už mluvíme o povrchu, je nutné si uvědomit, že u Slunce jde spíš o optický klam, na jeho povrch nelze laicky řečeno nic postavit. „Je to plynné těleso. Mluvíme-li o povrchu, bavíme se o místě, kde přestává být plynná vrstva neprůhledná a mění se v průhlednou. Na Heliosféře uvidí návštěvníci vrstvu těsně nad viditelným povrchem Slunce, kde se děje spousta velice zajímavých dějů ovlivněných magnetickým polem, jako jsou erupce, výrony hmoty vláknitého tvaru, či velké koronální díry, což jsou oblasti, z nichž sluneční vítr „vyfoukává“ materiál do okolního kosmického prostoru,“ popisuje Druckmüller.

Ještě v jedné věci se Heliosféra liší od svých předchůdců: zatímco Lunalón a Marsmeloun zobrazují na pohled poměrně neměnná tělesa a Terralóna zobrazuje Zemi, jejíž vzhled se mění poměrně pomalu, děje na Slunci jsou nesmírně dynamické a jeho vzhled se neustále mění. „Když se z vesmíru podíváte na Zemi, vidíte jen velmi malé změny. Ani hurikán nevypadá z vesmíru nijak dramaticky, byť na zemi je to hrozná katastrofa. Měsíc se nemění vůbec, Mars jen velmi málo. Co mne nejvíc fascinuje na Slunci, jsou právě jeho změny v čase, všechny ty divoké děje na povrchu, které můžeme pozorovat,“ uzavírá Druckmüller.

Zajímá vás vesmír? Miloslav Druckmüller, Pavel Gabzdyl a Zdeněk Mikulášek ve své nové knize přináší 100+1 záludných otázek a odpovědí z oboru astronomie. Kniha navazuje na úspěšný první díl.