7.10.2015: Nebojme se veřejné podpory

V poslední době se zdá, že Českou republiku obchází strašák nedovolené veřejné podpory a děsí příjemce dotací nejen z řad výzkumných organizací hrozbou vážných sankcí, dokonce vrácení celé poskytnuté dotace. Pro výzkumné organizace včetně VUT je důležité vyhnout se tzv. zakázané nepřímé veřejné podpoře, tedy přelévání veřejné dotace spolupracujícím firmám. Při bližším pohledu zjistíme, že pochopit daná pravidla není obtížné a kontroly od poskytovatelů dotací naopak mohou vysokým školám pomoci při sjednávání férových podmínek spolupráce s průmyslovými partnery.

O co jde?

Veřejná podpora vzniká ve chvíli, kdy je určitým podnikům poskytována výhoda z veřejných prostředků, čímž je zvýhodňuje oproti konkurenci. Jako neslučitelná s jednotným vnitřním trhem je zakázána právem EU. Více.

Výzkumné organizace se při svých nekomerčních aktivitách nepovažují za podnik a mohou dostat až 100 % podporu od státu, aniž by šlo o veřejnou podporu. Musí ale v tom případě zabránit, aby se tyto dotace nedostaly nějakou formou k firmám, u nichž už by se o veřejnou podporu jednalo (tzv. nepřímá - zprostředkovaná - podpora). K nepřímé veřejné podpoře může docházet u smluvního výzkumu, společných projektů i transferu technologií.

Jak se vyhnout poskytování nepřímé veřejné podpory

Hlavním principem pravidel pro výzkumné orgnizace je princip soukromého investora. Jednoduše je třeba se chovat tak, jak by se na stejném místě zachovala instituce, která je financována ze soukromých peněz. Hypotetický soukromý investor hledí na vztahy s obchodními partnery hledáčkem toho, co mu to přinese, hledá vždy ty nejlepší podmínky na trhu, dívá se na situaci dlouhodobě a není ovlivněn korupcí nebo klientelismem. Jak má výzkumná organizace jednat v konkrétních rizikových situacích?

Smluvní výzkum: Výzkum na zakázku pro firmy by měl stát na VUT tolik, jako by firma zaplatila jinde na trhu, uplatní se princip tržních cen. Pokud je zakázka tak unikátní, že tržní cena nejde určit, tak by měla firma zaplatit VUT plné náklady a přiměřený zisk. Ty stejné principy platí i o pronájmu přístrojů a prostor.

Společné projekty: Ve společném projektu účinně spolupracují alespoň dva partneři, pracují společně ke společnému cíli. Oba do spolupráce něco vkládají (nemusí to být vždy jen peníze, ale třeba znalosti) a měli by mít oba prospěch z výsledků takové společné akce. Prospěch z výsledků může mít různou podobu, hodně záleží na charakteru výsledků a jejich dalšímu určení. Soukromý investor dává do projektu svůj čas a peníze a před vstupem do projektu se bude ptát, jak se mu očekávané přínosy vyplatí. Stejně by mělo uvažovat i VUT, pro účely veřejné podpory je totiž jedno, jestli do projektu vkládáme prostředky vlastní, nebo z dobrodiní státu ve formě dotace.

Transfer technologií: Pokud výzkumná organizace za veřejné peníze vytvoří aplikovatelný výsledek a ten pak převede firmě (prodejem, licencí nebo jinak) za jinou než tržní cenu, rozdíl mezi smluvenou cenou a cenou tržní představuje zakázanou veřejnou podporu. Trochu jiná situace je u nevýhradních licencí, kde může  za tuto cenu získat výsledek každý zájemce, nevzniká tedy na straně podniků výhoda oproti konkurenci. Stanovit tržní cenu v případě z povahy věci unikátních technologií není snadné ani při použití uznávaných metod ocenění. Výzkumná organizace by měla minimálně postupovat při domlouvání podmínek transferu tak, aby dosáhla nejlepších možných podmínek za daných okolností.

Závěrem

Princip soukromého investora není těžké pochopit, jednoduše hospodaříme se svěřenými prostředky, jako by to byly naše vlastní. Co může být výzvou, je změnit zavedenou inovační kulturu v ČR a přesvědčit firmy, že se jim vyplatí spolupracovat s námi i za tržní ceny. Pokud máme na tento dialog odvahu, nemělo by to být těžké....věřím, že chceme, aby s námi partneři spolupracovali více proto, že jsme dobří, a méně proto, že jsme levní.

Tento článek zjednodušeně popisuje aplikaci principu soukromého investora. EU nám dává podrobný návod, jak postupovat, v dokumentu Rámec pro výzkum, vývoj a inovace (kap. 2.2).