1. 1. Perspektiva podle Ervina Panofskeho, v návaznosti na teorii Ernsta Cassirera, představuje "symbolickou formu", která se rodí spolu s novým pojetím prostoru a světa. Funguje podobně jako jazyk, mýtus či umění, tedy jako konstitutivní prvek uvnitř rámce reprezentace "světa objektů". Pro E. Panofského je perspektiva výrazem či metaforou určité kultury. U H. Damische je naopak: perspektiva je demonstrací určitého plánu, do něhož je vepsán obraz a jejím naplněním je diskurs (malířské "tvrzení"), který má původ v tomto plánu. Perspektiva se tak stává jakýmsi abstraktním dialogem, myšlenkovou konstrukcí - a tedy "přemýšlením v malbě". Kromě klasické lineární perspektivy vznikly i její variace či perverze - perspectives curieuses a anamorfózy. Perspektiva není pouze aplikována na (objektivní) malbu, ale je využita k opačným účelům - k vytvoření skrytých podob, optických klamavých kabinetů, zrcadlových anamorfických obrazů (vexierbild). Jednobodová lineární perspektiva je spojována s konstrukcí karteziánského pojmu "já" (William V. Dunning), klamná perspektiva barokní architektury bývá vnímána jako ekvivalentí epigramu, básnickému vtipu či ilusionismu a tenebrismu v malbě (Mario Praz).

1. 2. Anamorfické obrazy jsou primárně technické kuriozity, ale zároveň jde o poetická díla zahrnující abstrakci a produkující optické iluze a v neposlední řadě jsou příkladem tázání se po filozofických otázkách reality a falešné reality. Přehnaný, extenzivní ("akcelerovaný") či naopak zhuštěný, intenzivní ("decelerovaný") perspektivní systém převrací podstatu perspektivy, aniž by ničil samotné principy. Pouze je dovádí do logických extrémů, v nichž se stávají zároveň ohnisky intelektuální spekulace. Podle Baltrušaitise patří perspektiva do systémů znalostí o světě (zde viz rovněž Svetlana Alpers, The Art of Describing…, London 1983) a jako taková souvisí s teorií universa.