čeština

Studenti se orientují v tématech, která jsou ústřední pro vývoj umění v průběhu 20. století. Jsou schopni rozlišovat mezi jejich ranou artikulací a následnými reinterpretacemi v umění po roce 1950. Jsou si vědomi jejich historické, sociální, případně politické podmíněnosti a jsou schopni uplatnit východiska z oblasti širokého spektra společenských věd při vlastní interpretaci moderního a současného umění.

Orientace v dějinách umění 20. století

Metody vyučování závisejí na způsobu výuky a jsou popsány článkem 7 Studijního a zkušebního řádu VUT..

Ústní zkouška

1. Hledání jiného – orient, exotika, periferie (modernistické hledání inspirace u exotických a vzdálených kultur; šíření vlivu moderního umění a meziválečných avantgard; kulturní imperialismus a vztah mezi uměním východu a západu; (post)kolonialismus a umění).
2. Vysoké a nízké (vztah umění a kulturního průmyslu, frankfurtská škola, avantgarda a kýč, The Independent Group, pop art, stírání hodnotových hranic – digitalizace, globalizace).
3. Originál nebo kopie? (apropriace jako umělecká metoda – od Duchampa po You Tube, posun od uměleckých strategií k uživatelským taktikám, umělecké dílo ve věku technické reprodukovatelnosti, digitalizace a její důsledky pro umění).
4. Struktura a znak (formalismus a strukturalismus a jejich odezva ve výtvarném umění).
5. Autonomie nebo propaganda? (avantgardní výpady proti sociální autonomii umění a instituci muzea, levicové avantgardy a touha po změně společenského řádu, historická avantgarda a neoavantgardy, současné kritické umění a kurátorství a autonomie umění).
6. Deestetizace (od řemesla k médiu a od média k praxi – odklon od řemeslného základu umělecké praxe a posun k pracovním postupům, jež nevyžadují specifické dovednosti, umělec jako manažer, celý život je umění, konceptualismus, umění instalace a intervence).
7. Umění a „skutečný život“ (vitalismus, civilismus, zájem o sociální tematiku a každodennost, pomezní formy, v nichž umělecká tvorba splývá s životní praxí).
8. Subjekt – identita – tělo (Duchampovo alter ego, surrealistické hry s podvědomím, gender a queer – nové modely subjektivity, nové pohledy na tělo, postmoderní subjektivita, tělo a technologie)

Cílem tohoto kurzu je seznámení s tématy a problémovými okruhy, které určovaly vývoj umění v průběhu 20. století. Kurz tak představuje doplněk a rozšíření přehledové výuky dějin umění 20. století, jehož cílem je kontextualizace nových a již získaných vědomostí.

Účast na přednáškách je nepovinná, na semináři povinná

BOIS – BUCHLOH – FOSTER – KRAUSSOVÁ, Umění po roce 1900. Praha: Slovart, 2007.

Hans BELTING, Konec dějin umění. Praha: Mladá fronta, 2000
Nicolas BOURRIAUD, Postprodukce. Praha: Tranzit, 2004.
Martha BUSKIRK, The Contingent Object of Contemporary Art. Cambridge, MA – Londýn: MIT Press, 2003.
Lisa CARTWRIGHT – Marita STURKEN, Studia vizuální kultury. Praha: Portál, 2009.
Suzi GABLIKOVÁ, Selhala moderna? Olomouc: Votobia, 1995
Martina PACHMANOVÁ (ed.), Neviditelná žena. Praha: One woman press, 2002.
Tomáš POSPISZYL, Srovnávací studie. Praha, Agite Fra, 2005.
Tomáš POSPISZYL (ed.), Před obrazem. Praha: OSVU, 1998
Walter BENJAMIN, Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. In: Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon, 1979, s. 17–43.
Peter BÜRGER, „Negace autonomie umění v avantgardě“. Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny, 2007, č. 1 – 2, s. 168–175.
Clement GREENBERG, „Avantgarda a kýč.“ Revue Labyrint, 2000, č. 7–8, s. 69–74.
Thierry DE DUVE, „When form has become attitude – and beyond“. In Simon LEUNG – Zoya KOCUR (eds.), Theory in Contemporary Art: From 1985 to the Present. Blackwell Publishing, 2004, s. 19–31
Hal FOSTER, „Co je nového na neoavantgardě?“ Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny, 2010, č. 8, s. 58 – 84