Přednáškový cyklus posluchače seznamuje s historiografií architektury 20. století a explikuje její základní teoretické a metodologické otázky. Výklad je uveden základními modernistickými architektonickými koncepty od 18. po 19. století, bez nichž sledovanému období nelze porozumět. Zohledňuje politicko-hospodářský a kulturní charakter 19. století, pro nějž je určující industrializace, překotná urbanizace a všeobecná proměna společenského uspořádání a potřeb. Důležitou vývojovou tendencí je také konstituování původních architektonických stylů legitimizujících autonomii nově vznikajících národních států. Proměna ideologického klimatu spolu s hospodářským a technologickým rozvojem po první světové válce ovlivnily proměnu nároků na podobu a funkce architektury, urbanismu a územního plánování. Těžištěm kurzu je představení avantgardních hnutí v jejich specifických kulturních, národních a autorských modifikacích. Typické světové tendence jsou srovnávány s českým lokálním vývojem včetně zohlednění jeho specifik. Přednáška se zaměřuje také na centralizační a etatizační projevy v rámci totalitních režimů válečného a poválečného období. Zvláštní kapitolu představuje uplatňování socialisticko-realistického kánonu v české architektuře, kterou praktikovali představitelé někdejší meziválečné avantgardy. Sledována je rovněž institucionální historie oboru.