Junkspace zavedl do architektonického diskurzu na začátku tohoto století Rem Koolhaas. Termín se ujal nejen ve slovníku architektů, a to z toho důvodu, že v metaforické rovině označuje místa, která v člověkem vytvářeném prostředí ztratila svůj význam, svoji charakteristiku a vzpírají se myšlenkovému uchopení. Koolhaasova reflexe je příbuzná úvahám Marca Augéna, který toto homogenizované, neuchopitelné prostředí nazývá ne-místa. Ne-místa bere jako opozitum vůči v tradičním pojetí vnímanému místu, které na sebe bere všechny neduhy a provází námi žitou supermodernitu. Ne-místy jsou letiště, supermarkety, dálnice nebo řetězce mezinárodních hotelů. Jsou to místa cirkulace, komunikace a konzumu, která nepotřebují žádnou historii, žádnou identitu. Jejich kvalitou je to, že jeho uživatelům zprostředkovávají iluzi, že jsou součástí velkého globálního projektu.

Živost Koolhaasova termínu junkspace je dána také tím, že se stal součástí kritiky apatie architektů, kteří se vzdali možnosti být aktivními tvůrci nových idejí a naproti tomu ochotně spolupracují na realizaci velkého globálního projektu. Architektura je hnána k zodpovědnosti nejen, že se nedokáže vyjadřovat ke složitosti světa, ale bohužel neobstojí ani v případě, kdy má řešit jen nepatrné drobnosti globálního projektu v podobě letištních hal nebo dálničních křižovatek. Je tedy otázkou, zda náprava prostorového balastu může přijít díky kritičtějšímu přístupu architektů. Není účinnějším prostředkem pro znovuobjevení identity a významu místa umělecký projev, který může ne-místu poskytnou svébytnost a možnost transformace?