13 hod., nepovinná

1. Proces modernizace, reflexivní či vysoké modernity a postmodernismu. Klasická tematizace společnosti z konce minulého tisíciletí (a co z ní dosud platí?)
2. Analýza proměn soudobé společnosti (zejména v dimenzi vnímání času a prostoru: koncepce časoprostorového vyvázání) s důrazem na témata důvěry a rizika.
3. Proměnlivost (neurčitost dění) jako klíčové aspekty současných společností. Strategie (institucionální a individuální) vyrovnávání se s nejistotou.
4. Individuum a společnost. Ekonomická dimenze individuální existence a její politické podmínky (spotřebitel versus občan, eroze veřejnosti). Tematizace důvěry a kooperativních postupů zdola.
5. Tematizace moderní kultury jako „kultury krize“– dilema formy a života. Ve výrazně esejistickém psaní klasika z počátku minulého století rozpoznala „simmelovská renesance“ předchůdce postmoderní relativizace (eseje jako Dobrodružství, Rám, Most a brána jsou již úvodem k sociologii umění).
6. Společnost a vědění I. Konstruktivistický přístup v sociologickém myšlení (v estetice reprezentovaný např. Goodmanem); kritika esencialismu a koncept relacionismu (Bourdieu).
7. Společnost a vědění II. Vědění jako moc (diskurz, či Foucaultův koncept epistémé) v polaritě kritiky, afirmace a eschatologie. Ztráta utopie, která je zdůrazňovaná současným myšlením, bývá dávána do souvislosti s estetizací (konečně utopie je estetickou kategorií).
8. Sociální jednání jako klíčový koncept analýz společnosti a její kultury. Vedle Weberovy tematizace racionality a kritice instrumentálního rozumu je důležitým tématem Durkheimova anomie a koncept externalit rozvíjený v strukturním funkcionalismu.
9. Koncept hry jako jedno z dnes nejvlivnějších řešení dilematu „struktura-jednání“. Úvodní pojmy pro Bourdieuovu analýzu pole umění (habitus/pole, ilusio, kulturní reprodukce, kapitál). Příp. hra ve filosofickém a estetickém kontextu (Schiller-Gadamer), v kulturologii (Huizinga, Callois).
10. Rozpad tradiční strukturace společnosti (atomizace) popisovaný u předchozích autorů (např. Beck) dochází určitých řešení v sociologii kultury, například v pojmu „neokmenů“ a nomádské konstituce aktéra. Klasikem je zde Maffesoli (nabízí se srovnání s teoretiky subkultur od Hebdige po Thornton, ale třeba i G. Schulze).
11. Ke specifickým rysům modernity patří rozchod kultury a společnosti. Na historickém materiálu jej demonstruje brilantní teoretik „post-industriální společnosti“. Nezvykle kritický (či skeptický) pohled na moderní umění z perspektivy sociologie nastoluje otázku funkce umění a role subjektivity.
12. S nárůstem možností (umožněným vědou a technologiemi, zejména komunikačními a mediálními nabývá nové podoby diskuse politické kultury. Habermasova komunikační racionalita jako pokus číst dědictví osvícenství převážně pozitivně.
13. Teorie sítí (stejně jako koncept sociálního kapitálu) patří k nejvíc diskutovaným konceptům konce 90. let. Latourovy texty jsou mimořádně inspirativní svou schopností amalgamovat myšlení vědecké a teologické s koncepty estetickými a erudicí kunsthistorickou.