Uznání kognitivního rozměru umělecké tvorby stojí v samotném základu konceptu doktorandského uměleckého vzdělávání. Tento požadavek je zároveň zodpovědným přihlášením se k společenské roli umění – vystoupením ze slonovinové věže uměleckého mýtu, jak k němu po konci moderny vyzýval Hans Belting. K přibližování obou způsobů myšlení – uměleckého a vědeckého – nedochází pouze ze strany umění. Ze strany vědy nám vychází vstříc aktuální tendence, jako jsou především obrat od reprezentace k performativitě, chápání vědcovy činnosti jako performativního aktu, obrat k jazyku, k experimentu, význam vizuálních studií, chápání zobrazení jako strategie, nutnost participace. Oba typy činností nakonec můžeme v digitálním věku zcela jednoduše a shodně popsat jako postupy a strategie pro shromažďování a vyhodnocování dat. Vedle popisu situací, kdy umělecký výzkum probíhá na úrovní technologické podpory umění z hlediska technologické vědy, nebo přístupu uměleckohistorického, kdy umělecká produkce je zdrojem dat pro teoretické obory, se zaměříme především na formu uměleckého výzkumu, kdy umělecká činnost přímo produkuje výzkumné poznatky a rovněž výzkumné závěry jsou sdělitelné uměleckou, případně hybridní formou. Kurz se zaměří na konkrétní oblasti, ve kterých dochází k umělecko-vědecké fúzi úspěšně. Popíše strategie jednotlivých projektů, včetně způsobů, jakým vědecké a akademické instituce umožňují integraci umělců, např. v oblasti technologií a biotechnologií programy „art-labů“ v rámci univerzit, oblast humanitních věd, „disability studies“ a další (např. vydavatelství a časopis Performance Research, Office of Accessibility při organizaci The National Endowment for the Arts, laboratoře SymbioticA při University of Western Australia, Nature and Technology Lab the School of Visual Arts v New Yorku, BiofiliA při Aalto University v Helsinkách).