Přístupnostní navigace
E-přihláška
Vyhledávání Vyhledat Zavřít
Kateřina Prosecká
Fakulta podnikatelská
Máte otázky? Napište mi
Podívejte se na záznam live streamu Přečtěte si můj příběh (pdf)
Už s nástupem na VUT jsem měla jasně daný cíl. Zažít něco více. Úspěšně zakončit bakalářské studium a užívat si tuto životní etapu, jak jen to bude možné. A právě zahraniční pobyty se mi zdály jako výborná zkušenost, vhodná investice do mě samotné a vždy mě lákaly. Věděla jsem, že pro výjezdy do zahraničí musím mít splněné předměty pro první ročník, ale už po zkouškách v zimním semestru jsem se začala poohlížet po možnostech studia na zahraničních univerzsitách.
Základním a nejpodstatnějším parametrem při rozhodování cílové destinace byly finanční a administrativní podmínky hostující univerzity pro přijetí. Věděla jsem, že si nemohu dovolit platit školné a mít vysoké náklady na život v zahraničí, ale zároveň jsem chtěla objevovat svět. Ve zkratce bylo mým cílem levně a daleko.
Na stránkách VUT jsem pravidelně sledovala nabídky od Erasmus+ a dalších organizací. Velmi se mi zamlouvalo Švédsko, ale stále jsem měla pocit, že bych mohla zkusit něco víc. Následovalo Japonsko, nakonec mě od něj ale odradily vysoké náklady na bydlení. A pak to přišlo, nabídka studia se stipendiem od hostující země, nulové náklady na školné, bydlení hrazené univerzitou a pěkná exotika!
V ten moment jsem věděla, že jsem si našla to své vysněné dobrodružství. Přes počínající obstrukce s administrativou, celkovou komunikací s českým ministerstvem zahraničí a hostující univerzitou, jsem se dostala přes první kolo výběrového řízení. Co následovalo bych nepřála nikomu jinému. Ještě více komplikací, a ještě více administrativy.
Pro představu jsem musela vyplnit: žádanku o vízum, dokument o zdravotním stavu, doložit výpis předmětů a známek z odesílající univerzity, motivační dopisy pro pobyt v dané zemi a studia na dané univerzitě, doporučení od VUT k mé účasti na zahraničním pobytu, výpis z banky o mém finančním stavu, kopii maturitního vysvědčení, originál rodného listu, diplom z vykonaných jazykových zkoušek a výsledky ze zadaného psychologického testu. Všechny dokumenty jsem navíc musela nechat ověřit notářem a soudně přeložit do angličtiny…
Byly dny, kdy jsem si byla jistá, že adopce dítěte by vyžadovala méně úsilí. Nakonec ale přece jenom přišel den, kdy jsem se z dvaceti stránkového dokumentu dozvěděla, že jsem splnila všechna kritéria a pojedu studovat do zahraničí.
V tu chvíli jsem byla radostí bez sebe, a s vědomím, že jsem o krok blíž ke svému snu, jsem přistoupila k poslednímu milníku dělícího mě od pomyslné cílové pásky. Povědět o svém výmyslu mamince. Má rodina do této chvíle věděla, že někam pojedu, nevěděla kam, kdy a na jak dlouho. Mamce se moc líbila představa studia v Německu, ale zná mě moc dobře na to, aby vůbec začala doufat, že by to mohlo být něco podobného. Nikde jsem nenašla návod, jak podobné překvapení sdělit rodičům, a tak jsem zvolila terapii šokem.
„Mami, víš, jak jsem teď řešila to studium v zahraničí? Jsem přijata ke studiu na 13 měsíců do Číny!“ Nejsem si jistá, co to mělo společného s terapií, ale šok to určitě byl.
Na začátku srpna mi přišel doporučený dopis s nutnými potvrzení od přijímací univerzity, se kterými jsem si mohla zažádat o studentské vízum a koupit letenky, spolu s informací, že mi za necelé dva týdny začíná výuka, tak že bych se měla dostavit, pokud možno hned. Vízum jsem obdržela ve středu, ve čtvrtek koupila letenky a v pátek byla na cestě na letiště.
Let z Vídně do Urumchi (hranice Čína/ Mongolsko), z Urumchi do Guangzhou na jihu Číny a z jihu na západní pobřeží do Šanghaje jsem absolvovala s nadšením a úsměvem na tváři. Mimo to, že jsem byla jediný neasijský pasažér v letadle, jsem také byla jediný pasažér, co nerozuměl čínštině. U tohohle bodu bych se mohla na chvilku pozastavit: Číňané nemluví anglicky. Nikdo. No. Nada.
Po příjezdu na univerzitu jsem v kampusu o rozloze vesnice na Vysočině zázrakem našla svou kolej a přihlásila se vítězoslavně na recepci s pocitem, že teď už bude vše dobré. Bydlela jsem na kolejích pro zahraniční studenty. V pokojích po čtyřech měl každý student svůj koutek. Psací stůl s velkou skříní podél zdi byl z části zastřešený patrovou postelí, kde při zatažení závěsu každý získal své soukromí. Pokoje byly dále vybaveny kvalitním wifi připojením, předsíní a klimatizací, která nám sloužila 24/7.
Univerzita, ovšem, byla jeden velký vtip. Velkým překvapením pro mě bylo naprosto všechno: čínské znaky na cedulích, co mi měly pomoct najít svou třídu, na nástěnkách s důležitými upozorněními, na učebnicích, v prezentacích, v jídelně na nabídce jídel i na budovách.
Dalším překvapením bylo složení studentů na fakultě. Společně s tisícem čínských studentů, stovkou studentů ze států Afriky, osmdesáti ze států východní Asie a čtyřiceti Rusy byla zde z Evropy Němka, Estonec, tři Dáni a Španěl. Z toho plyne několik věcí: pila jsem s Dány a Estoncem, tančila se Španělem a učila se s Němkou.
Hned první den jsem se opozdila na první přednášku – ztratila jsem se v kampusu – a při příchodu do přeplněné učebny byla volná dvě místa. Jedno v přední lavici mezi pilnými studenty z Asie a druhé v zadních lavicích mezi těmi z Afriky. Zpětně mé rozhodnutí hodnotím jako jedno z nejlepších vůbec: získala jsem skvělé kamarády a po zbytek pobytu jsem byla opatrovaná hráči rugby ze Zimbabwe a Tanzanie.
Výuka probíhala v angličtině v tolika různých přízvucích, že jsem po několika měsících byla schopna rozeznat ten ázerbájdžánský od gruzínského. Vztahy mezi učiteli a studenty byly někdy divoké. Hlavně z toho důvodu, že při takové kulturní, rasové, náboženské, jazykové a povahové směsi bylo často při netaktní narážce polovina studentů popuzená nezdvořilostí a druhá uražená poznámkou. Já jsem většinou klidně seděla a s úsměvem sledovala dění kolem, protože jsem stejně nechápala, proč zmíněná věta naštvala africké muslimy, naopak potěšila muslimy z Íránu a proč se Turci zvedali k odchodu.
Mezi nejlepší předměty patřila čínština, alespoň tedy z pohledu zábavy. Nikdy jsem se při výuce nenasmála tolik, jako když nám profesor Zhong vysvětloval fonetický rozdíl ve výslovnosti mezi 40 typy slova „ma“. Úsměv nás velmi rychle přešel, když jsme se ve druhém semestru začali učit prvních 200 znaků nazpaměť. Zkoušky proběhly po ukončení daného trimestru a byly opravdu náročné.
Stipendium od čínské vlády pokrývalo veškeré náklady na studium a ubytování, a zajišťovalo i kapesné v přiměřené výši.
Mimo univerzitu jsem si užívala studentskou svobodu a život ve velkoměstě. Od čtvrti, kde jsem bydlela, to bylo 36 kilometrů na hlavní náměstí metrem, naštěstí se to dalo zvládnout taxíkem za necelou hodinku. Jediným problémem bylo, že taxikáři se objednávali telefonicky a jenom v čínštině. Dvakrát jsme také letěli pryč z města do národních parků, prvním byl Huang Shang, v překladu Žlutá hora, a druhým tropický prales na Jižním pobřeží, kousek od Thajska. Návštěva Pekingu se neobešla bez ochutnávky pekingské kachny a procházce po Čínské zdi. Nejvíc však pro mě znamenaly rýžové plantáže u vesničky, která ani není na mapě.
S příchodem Vánoc v podivně nevánoční atmosféře, jsme se začali rozjíždět ke svým rodinám s vědomím, že se před koncem ledna vracíme zpět. To se ovšem nestalo, protože z důvodu šíření onemocnění ve 800 kilometrů vzdáleném Wuchanu nám bylo oznámeno, že výuka začne s dvoutýdenním zpožděním. Nakonec výuka začala online a nám byla zrušená víza, povolení k pobytu a ke vstupu do země. Nastala otázka, jak se tedy dostaneme ke svým věcem, které jsme si nechali ve vybavených bytech na kolejích. Odpověď byla nečekaně jednoduchá: nedostaneme.
I přes prvotní náročnou administrativu, ztrátu osobních věcí a nedobrovolné ukončení pobytu po 5 měsících bych vše nejradši absolvovala znovu. Našla jsem si přátele, kteří mě podrželi v těch nejdivnějších momentech na druhé straně světa, tam někde mezi kupou rýže. Zjistila jsem, že otrava z nekvalitní vody je daleko menší problém, než jak to vypadá a že si na ni jde i časem zvyknout. Naučila se základy toho prapodivného jazyka a pochopila, že jako jednotlivec jsem oproti celému světu maličká, ale jakou mám sílu a možnosti při určování kolem čeho se můj vlastní svět bude otáčet. A hlavně jsem si během pobytu opět dokázala, že vypadnout na rok z baráku a bydlet třeba v Číně, je úplně super.
Odpovědnost: Ing. Simona Pazourková