čeština

Absolvováním předmětu studenti získají komplexní přehled o problematice zajišťování spolehlivosti u složitých technických systémů a zejména vozidel a strojů. Získají základní znalosti z teorie spolehlivosti a naučí se modelovat spolehlivost prvků a systémů a provádět základní analýzy spolehlivosti systémů s využitím metod analýzy blokových diagramů bezporuchovosti (RBD), analýzy způsobů a důsledků poruch (FMEA) a analýzy stromu poruchových stavů (FTA). Dále se naučí orientovat v problematice údržby, vyhodnocovat informace získané z provozu nebo zkoušek spolehlivosti systémů a provádět základní analýzy nákladů životního cyklu systémů.

Student by měl mít základní znalosti z oblasti pravděpodobnosti a statistiky. Dále by měl mít základní znalosti z oblasti konstruování ve strojírenství nebo elektrotechnice.

Výuka se realizuje formou přednášek a cvičení. Přednášky mají charakter výkladu základních principů, metodologie dané disciplíny, problémů a jejich vzorových řešení. Cvičení podporuje zejména praktické ovládnutí látky vyložené na přednáškách nebo zadané k samostatnému nastudování za aktivní účasti studentů.

Způsob a kritéria hodnocení se řídí články 10 až 13 Studijního a zkušebního řádu VUT.
Podmínky udělení zápočtu: Znalost podstaty a vzájemných souvislostí probíraných problémů a schopnost praktické aplikace jednotlivých metod a postupů. Základními podmínkami udělení zápočtu jsou účast na cvičení a samostatné vypracování zadané práce bez vážných nedostatků.
Zkouška: Při zkoušce jsou prověřovány znalosti teoretických základů spolehlivosti a technik používaných při zabezpečování spolehlivosti vozidel a strojů. Schopnost praktické aplikace teoretických poznatků je prověřována při řešení praktických úloh. Zkouška se skládá z písemné a ústní části.

1. Úvod do spolehlivosti, standardizace ve spolehlivosti, program spolehlivosti.
2. Základní definice a pojmy.
3. Základy pravděpodobnosti. Statistické nástroje používané ve spolehlivosti.
4. Modelování spolehlivosti prvků.
5. Modelování spolehlivosti neopravovaných systémů.
6. Modelování spolehlivosti opravovaných systémů. Metody analýzy spolehlivosti I.
7. Metody analýzy spolehlivosti II.
8. Udržovatelnost a zajištěnost údržby.
9. Základy zkoušek spolehlivosti. Zkrácené a zrychlené zkoušky spolehlivosti.
10. Určovací a ověřovací zkoušky spolehlivosti. Zkoušky růstu bezporuchovosti.
11. Sledování a vyhodnocování spolehlivosti v provozu.
12. Ekonomické aspekty zabezpečování spolehlivosti.
13. Informační systémy spolehlivosti, software pro spolehlivost.

Cílem předmětu je seznámit studenty s moderními přístupy a metodami používanými pro zajištění spolehlivosti u složitých technických systémů a zvláště u vozidel a strojů. Úkolem předmětu je objasnění základů teorie spolehlivosti a vyložení základních technik používaných při zajišťování spolehlivosti v průběhu celého životního cyklu systému. Dalšími úkoly jsou objasnění problematiky údržby, objasnění problematiky zkoušek spolehlivosti, vysvětlení základních aspektů souvisejících se zajišťováním spolehlivosti v provozu a vysvětlení ekonomických aspektů zajišťování spolehlivosti.

Účast na cvičeních je povinná, kontrolu účasti provádí vyučující. Forma nahrazení zameškané výuky se řeší individuálně s garantem předmětu.

Blischke, W.R. – Murthy D.N.P. Reliability: Modeling, Prediction, and Optimization. New York: John Wiley & Sons, 2000. (EN)
Holub, R. – Vintr, Z. Spolehlivost letadlové techniky (elektronická učebnice). Brno: VUT v Brně, 2001. (CS)
Kececioglu, D. Reliability Engineering Handbook, Vol. 1 & 2. New York: Prentice Hall, 1991. (EN)

Daněk, A. Teorie obnovy dopravních prostředků. Ostrava: VŠB-TU Ostrava, 1999. (CS)
Havlíček, J. aj. Provozní spolehlivost strojů. Praha: SZN, 1989. (CS)
Holub, R. Zkoušky spolehlivosti. Brno: VA Brno, 1992. (CS)
Mykiska, A. Bezpečnost a spolehlivost technických systémů. Praha: ČVUT, 2004. (CS)
Stodola, J. Provozní spolehlivost a diagnostika. Brno: VA Brno, 2002. (CS)